Význam nevýznamných závodů

K čemu jsou vlastně takové závody?

Spousta lidí se závodům vyhýbá. Nejde mi o výkon, čas, ocenění, nechci být poslední, já si běhám pro radost, kondičku, vypadal bych blbě, to jsou časté důvody.
Přesto počet účastníků v průběhu posledních let vytrvale stoupá. Možná na tom něco změnily populární běhy pořádané seriálem pražského maratonu (PIM), běh na 10km v režii Nike a další. Účast stoupá někdy až tak, že bývá těžké se zaregistrovat. Například 3000 startovních čísel na listopadovou Velkou Kunratickou bylo rozebráno během prvních několika dnů on-linové registrace. Běhání prostě zažívá boom.
Proč vůbec závody? Po určité době strávené našim (více či méně) pravidelným koníčkem si člověk pokládá otázku, zda se zlepšuje. Nebo, v případě držitelů občanek s dřívějším rokem výroby alias vysloužilců jako já, zda se aspoň nezhoršuje. Slouží k tomu poměřování s vlastním časem z některých předcházejících ročníků nebo s měřeným časem na trati totožné délky a srovnatelného profilu.
Další motivací je dopřát si zážitek. Možná bolestný, možná ufuněný a upocený, ale zážitek unikátní. Závod s plejádou vjemů, od přátelské komunikace se soupeři, přes dojmy z přírody a venkovní scenérie, po podporu od diváků, to s emocemi něco udělá. Nejsem sám, kdo poslední stovky metrů svého prvního maratonu probrečel euforickým a úlevným štěstím. OK, i finiš toho druhého :-)
Třetím momentem je satisfakce za všechny předcházející tréninky, dochází k jistému zúročení úsilí. Nebo, v případě poflakujících se jedinců, k dobrému pocitu, že ač moc netrénuji, zase mi to prošlo :-)

Na jaký závod se dostavit?

• Vyberte si takový závod, na který SKORO zaručeně máte. Týká se jak vzdálenosti, tak profilu tratě. Dokončila jsem dvakrát rovinatých 10km? Výborně, je na čase zkusit něco kopcovitého. Mám i toto za sebou? Bezva, proč ne půlmaratón? A podobně. Kdo už zdolal maratonů několik a i během tréninku bez problému uběhne třeba 30 km, může uvažovat o ultramaratonu, kterých je po celé téhle republice víc a víc.
• Nesrovnávejte se s ostatními - jenom si kazíte zážitek (a taky si zasíráte karmu :-) ). Ostatní běžci prostě běží svůj závod a vy také svůj. Každý má svůj biologický věk, jiné přechozené nemoci, jiné nohy svazující starosti nebo křídla dávající radosti, tlačí jej v žaludku vepřo-knedlo nebo je po operaci…. každý má svá jedinečná východiska a jedinečný osobní cíl.
• Vracejte se na závody, které jste si užili. Ukládejte suvenýry (startovní čísla, diplomy, často jsou volně ke stažení fotografie z běhů buďto ze stránek pořadatele nebo z FB), přikupte si tričko závodu.
• Vybírejte i podle startovného: nehorázně předražený pražský maraton (1.100,- Kč) vyměňte za Zátopkův maraton v Plzni (300,-Kč), na spoustě menších, ale osobitých, závodech platíte startovné jen symbolické.

Jak se na závody připravit?

Tipů je plný web, takže jen v kostce:

• Dva týdny před závodem trénujte o něco poctivěji než jindy.
• Den před závodem se na to vykašlete a ani nechlastejte.
• Několik dní předem pijte z plna hrdla vodu nebo minerálku.
• Domluvte si alespoň jednoho podporovatele na trati nebo si sjednejte kamaráda, co poběží taky. Předem si s ním ale řekněte, že nemusíte běžet celý závod spolu, abyste vy nebo druhá strana nemuseli držet tempo toho druhého.
• Dobře se vyspěte a vstaňte dobře naladěni, dejte si něco lehkého a pijte jen trochu (kdo pak musí jít na trati dvakrát čůrat, neřídil se touto radou!). Naopak, během déle než jednu hodinu trvajícího závodu průběžně pijte a jezte co nejvíc.
• Pokud se vám nakonec na start vyrazit nechce, vymyslete si pro sebe odměnu (protože líné běžce odměna pro vítěze od pořadatelů nejspíš nečeká).
   

Pláč a skřípění zubů

Pod šťastnou hvězdou pohybující se jedinci mají na závodech příjemné starosti. Možná se však váš závod nevyvíjí zrovna tak, jak jste si přáli. Do cíle daleko, všichni vás předbíhají, trápíte se. Nastal okamžik pozorného naslouchání pocitům. Zatím jim ale nepodléhejte, raději zhodnoťte, co je špatně? Pokud vás dostihla svalová únava, přejděte v chůzi. Snad se ozývají křeče? Zpomalte, víc se oblečte - teplo pomáhá - a co nejrychleji sežeňte magnesium nebo sůl. Skutečný problém máte, jsou-li ve hře klouby a šlachy a vaše těžkosti jsou mechanického rázu. Pokračováním v závodu si opravdu můžete přivodit dlouhodobé komplikace a tak přemýšlejte, zda to jednoduše nezabalit. Umění něčeho nechat včas je možná globálně nedoceněné, vy si však tu svobodu přiznat porážku dopřejte. O nic přeci nejde. Shrnuto do hesla: Prohrávat se musí umět!

Osobní poznámka: během jednoho maratonu jsem skvěle hospodařil se silami, na prahu poslední třetiny, na 28. kilometru, pořád ještě docela čerstvý, jsem přeřadil na vyšší stupeň a začal předbíhat desítky běžců. Někdy jejich houfy zabíraly celou šířku silnice, občas jsem to proto vzal po chodníku. Už jsem si brousil zuby na osobní rekord. Připadal jsem si jak orel. Mám to před očima, jako by to bylo včera: u paty jedné lampy leží ve spirále ocelové lano, jedna má noha je již uvnitř, druhá zatím přišlapuje jeho obvod, nešlo s tím nic dělat, obě mé nohy polapeny smyčkou, zbytek člověka se řídí vpřed, hrozný pád… Ten zmar, potupa, to již nebyl orel… sebelítost se rychle dostavila.

Potlučený líný běžec chtěl vzdát, to ano, ale nebylo komu a kde, musel jsem se nejprve odšourat na nejbližší občerstvovací stanici, určitě tam bude nějaký zdravotník, nechá se opečovat a pak odjede tramvají. No jo, jenže 2 kilometry na stanici utekly, zdravotník nikde, pochroumaný běžec už byl z prvotního otřesu venku a tak se vydal se skřípěním zubů k další stanici… a vlastně pak až do cíle. Někdy ani odstoupit není snadné!