Běháme po Praze a okolí

Tři běžci sepsali příručku o pětistech kilometrech v metropoli a blízkém okolí a listujeme-li útlou knihou, získáváme pocit, že každý (pozapomenutý) zelený kout města pražského jen volá, abychom se v něm proběhli.

Velkoměsto bývá neprávem podceňováno z limitovaných outdoorových příležitostí – jen však považme, jaké valéry se nabízí. Od prózy chodníků, zpevněných cest a asfaltek až po rozverné klikatící se pěšinky lemované bodláčím a dalším býlím, od venkovské poetiky polních a lesních cest a romantiky kaňonů a soutěsek až po nabídku postindustriálního baletu mezi střepy a rezavými konzervami vykukujícími tu i tam coby připomínky jen nedbale maskovaných smetišť.

Kniha je prima, sám jsem chtěl něco podobného sesmolit, příležitosti pro běhání vytěžuje beze zbytku, snad bych volil méně fotek. Těch je někdy vskutku přehršel. K jednomu okruhu (Hrdlořezy-Kyje) tak jsou například doloženy hned čtyři v podstatě lehce zaměnitelné fotografie jakýchsi můstků, bohužel neplnící funkci ani uměleckou (fakt nejsou fotogenické), ani poučnou (navigační).

U trasy po Kunratickém lese má člověk pocit déja vu, protože kapitolka začíná omylem dvakrát. Autor těch řádků zjevně promeškal moment, kdy se ještě šlo rozhodnout, který z uvozujících odstavců je lepší.

Jinde mě zas trochu „tahá“ zbytečné zveličování nebezpečí hrozící od bezdomovců dlících v zapadlých koutech periferie. Ano, v podstatě na každém větším nezastavěném území znám bezdomoveckou osadu, ať už je to Modřanská rokle, Jarov či Malešice. Zvlášť čteme-li „Běháme po Praze a okolí“ v zimě, přepadá mě ale s těmito lidmi choulícími se v krabici u krabicového vína někde ve křoví spíš deprese. Kór míjí-li pak člověk dvanáctipokojové vily s vyhřívaným chodníkem lidí typu Oulický a podobných šmejdů.

Podstatně nebezpečnější než lidský faktor je totiž doprava a kluzké přechody pro chodce. Člověk se nepřestává divit, kolik běžců si již dokázalo pořídit utržené vazy na zebře nebo kočičích hlavách!

Ale fofrem zpátky ke knize! „Hojnost ryb dává potravu ptačím dravcům a mezi tím se pohupují rybářské loďky.“ Hádejte, o jakém kraji úryvek vypráví? Jsou to memoáry malíře Zrzavého z francouzské Bretaně nebo jsme stále ještě v Praze? Ad 2) je správně. Nebo tato malebná momentka: "Cesta se nakonec vymaní z objetí příkrých svahů..." (str. 112).

Na závěr budiž řečeno: kniha o běhání v metropoli a okolí, od Václaváku až po Cukrák, je jako šikovná plastelína: co si namodelujete, to máte. Nejlépe na mě působí trasy vybízející k variantám, k hrátkám s itinerářem. Zabočím doleva a mám delší okruh, jdu rovně a tím se napojím na trasu XYZ, zahnu vpravo a jsem za 10 minut zpátky v místě startu. Ne všechny trasy oplývají touto modulovatelností, například trasa Modřanská rokle s udanou délkou 3 km nevyužívá zcela všechny možnosti přilehlých lesů a údolí, není však problém si vyšlápnout vlastní alternativy. Jak píše Dean Karnazes v dosud nepřeložené knize 50 maratonů v padesáti dnech, „Listen to everyone, follow no one“. A naslouchat Běháme po Praze stojí za to!

(Viktor Machek, Petr Syblík, Miloš Škorpil / GRADA 2011)

Líný čtenář doporučuje