Lysá hora 24 hodin

[foto: Ondřej Pěnička]

Na čtyřiadvacetihodinovce byl nejtěžší návrat domů, kdy jsme po cestě potkali hned u krajnice okounějící laň, to jsem samozřejmě strhnul volant do vedlejšího pruhu D1, přece chudáka čtyřnožce nepřejedeme, laně mají takový měkký čumáčky a krásný oči, no ne, jenže když míjím to místo hrozícího střetu, nenachází se tam ani „ň“, prostě jsem se vyhnul přeludu, prima, gerój, a to už nás vyprávění nese pod Lysou, na jediné placaté místo na celé trati, požehnaný traverzující chodník, každokolní odměna za několikakilometrové stoupací kontinuum, tam se proti mně v půlpáté ráno hrnula ženská, v náručí dítě, nevypadala zrovna šťastně, spíš jakože na poslední chvíli vyběhla z Lidic nebo Guerniky, no, já taky nebyl happy, i sám o sobě, natožpak ještě tváří v tvář téhle ženštině, po pár metrech mi dochází, že – OK – už blbnu, to jsou halucinace, to je přeci… samotná ženská, ruce vzpažené, žádné dítě, to mě krapet uklidňuje, zachraňovat dospělého je o něco snazší, ne že bych tedy na to i tak měl, až po desítkách dalších kroků mi blikne, že magořím, je to takový jakože vánoční stromek, koldokola obalený takovým tím horským ledem, malebnost sama, uff, úleva, nic se po mě nechce, jen vyšplhat ještě pár set metrů na vrchol a pak už toto sedmý kolo zalomím, šup do spacáku, nechat rozležet těch víc jak pět vystoupaných kilometrů a pak ještě namotat před koncem v 11:00 poslední okruh, jenže to už se zdvíhal vítr, prý 13 m/s, to dává pod mínus 20 stupňů subjektivní teploty, což by samo o sobě nebylo nejhorší ve srovnání s tím, že ten potvora vichr vzdouval všechen prašan, co ho v Beskydech bylo a ten mi teď víc a víc máčí rukavice, až jsou durch, a protože už jsem skoro pod vrcholem na odkryté pláni u velice tvrdě nazvaného rozcestí Malchor, všech mých deset prstů obratem mrzne na kost a není, jak ty milovaný končetiny zahřát, to nevypadá vůbec dobře, nemůžu ani sevřít trekové hole, kterými se odpichuju, teď teda už spíš vláčím za sebou, když v kapse nacházím igelitový sáček, obalím si jím alespoň tu návětrnou pravou ruku, ať si dopřeje tepla, plně si to zaslouží, levá sice závidí, ale co už, třeba je na tom vrcholku vážně non-stop hospoda, tam si ruce zabořím do vroucí polívky, ta představa se mi líbí, víc než asociace na amputovaný oudy Reinholda Messnera, nakonec se tedy vyškrábu ke knajpě a po několika nárazech větru, co mě skoro srovná se zemí, se zhroutím na lavici, zuby si stahuji olověné rukavice a poroučím si – no, spíš škemrám o – tu polévku, ta píše, jupí, jen vůbec nevím, jak to zmáknu zpátky dolů na základnu, tam už čeká spacák, v nohách mám skoro 80 kilometrů, tak proč to nezalomit, kór, když jsem si na podlaze v tělocvičně dopředu sestrojil skvělý lůžko, tři karimatky jako základ, úplný eden, tam tedy před šestou parkuju a pak už to jde ráz na ráz, po osmé ráno mě budí sluníčko a rychle na trať, rozhodování je v tuhle chvíli má silná stránka, za necelých 15 minut mám jasno v tom, že bych si už asi mohl sednout, protože vleže to osmé kolečko nedám, nohy i ruce se se mnou ještě kupodivu baví, tak jo, naposledy nahoru, k hoře, u hory, proti hoře, s horou, navlékám si svůj dosavadní polštář, tedy mokré běhací hadry, a o dvě hodiny později se ženu jak vítr do cíle, "moral" už zase na výši, a teď zbývá jen jediná starost, totiž stihnout bufet ještě než jej zavřou a sejít se s kamarády, kteří snad také ve zdraví došli, což již tedy připomíná solidní závěry příběhů typu „zazvonil zvonec“ a taky, že ano, protože první den závodu, v sobotu v pět, se odehrál západ slunce v takovém stylu, že by se za něj ani Bollywood nemusel hanbit, až se i jinak spěšní běžci – z nichž někteří díky snad tibetské technice dokázali doslova čůrat za pochodu, jen aby neztratili vteřinky, čímž tedy mimoděk trochu přispívali ke značení trati (jde se „po žluté“), což však nebylo vůbec potřeba, tak tedy tito všichni – zastavovali a lovili kvůli pořízení fotek mobily, ale nakonec byly Slunce i smetanový Úplněk po většinu noci svítící nám na cestu, že ani svitu čelovek potřeba kolikrát nebylo, samozřejmě jen kulisy, velkým příběhem byl letošní ročník LH24 spíš proto, že stovky lidí si tu předvedly parádní výkony a odvezly si jedinečné zážitky, a mě osobně tedy nejlépe zní ta část vyprávění, že absolutním vítězem se nakonec stal mladý borec z Ostravice, dědiny, kde závod startoval, takže kruh se uzavřel, spousty kruhů a okruhů, prostě paráda a tak i tato věta konečně zakopla o svou tečku, tedy ještě těsně předtím, než pošlu srdečné námořnické "AHOY!" Páje coby zástupkyni svých cheerleaders na trati.